Eva Eisler o prvním Designbloku, údělu desingérů i o tom, co chystá pro letošní rok
8. 10. 2018
Eva Eisler je svébytná umělkyně a výrazná osobnost českého designu s širokým kulturním a společenským rozhledem. Ráda zasazuje věci do nového kontextu a učí tak diváky dívat se na design novýma očima. Každou svou výstavou něčím novým překvapí. Zvlášť ty, kteří si ji stále ještě snaží zařadit do škatulky šperkařka. Přitom do historie Designbloku se zapsala poměrně velkými objekty – vzpomeňme například na instalace Strom života nebo Stůl pro otce a syna v Collorado Mansfeldském paláci. Pro stejný prostor chystá instalaci i letos, byla oslovena představit svůj tvůrčí přístup k designu v rámci výstavy Manifest.
Vzpomenete si ještě, jaký byl Váš první Designblok?
To bylo v roce 2003. Moje autorská výstava ve spolupráci s německou firmou MONO v Uměleckoprůmyslovém muzeu byla tehdy součástí Designbloku. Pak si pamatuju halu v Thámově ulici v Karlíně, kde jsem vystavila takový drátěný objekt. Vše bylo šíleně zaprášené, ale mělo to úžasný půvab.
Co vše se za posledních dvacet let ve světě designu změnilo?
Řekla bych, že za to může tak trochu Gijs Bakker, který spolu s teoretičkou Renny Ramakers založili skupinu Droog Design. V roce 1993 představili na milánském veletrhu produkty vyrobené z netradičních industriálních a ready-made materiálů. Vnesli do designu humor a nečekanost. Myslím, že to ovlivnilo zbytek světa. Hledáme, jak vložit do předmětů příběh s osobní zkušeností. Vývoj v designu také výrazně posunuly nové materiály a technologie. Zkoušíme jak je uplatnit jinak, než pro co byly vynalezeny. Je to řetězová reakce, čím víc toho vzniká, tím víc to ovlivňuje další a další.
Výrazným momentem v historii Designbloku byla Vaše instalace Strom života se svítidly pro společnost Preciosa, které vypadaly jako éterické duše. To bylo v roce 2014. Máte čas od času chuť udělat velkou instalaci, zkrátka něco monumentálního?
Samozřejmě, že mám někdy megalomanské a monumentální myšlenky. (smích) O tom stromu jsem přemýšlela už dávno v rámci jedné zakázky do vstupní haly hotelu, která se nakonec nezrealizovala. Chtěla jsem v ruchu velkoměsta vytvořit oázu k spočinutí a rozjímání nad koloběhem života, zrozením a odcházením. Už před tím jsem měla v Collorado Mansfeldském paláci větší instalaci. Šlo o Stůl pro otce a syna, který je buď stolem, nebo když se položí na bok, stane se sochou. Byl to centrální objekt doplněný malbami a kresbami a fragmenty z období baroka, z kterých jsem vyrobila náhrdelníky. Komise ocenila šperky, nicméně já jsem považovala za geniální především ten stůl (smích). A ještě pár let před tím jsem na Designbloku prezentovala kolekci hliníkového variabilního nábytkového systému Aluminium Series 3x5, v kombinaci s Corianovými doplňky. Šlo o stoly a police s možnou délkou až 8 metrů, vyrobených z eloxovaných hliníkových profilů běžně používaných na fasády. Cílem bylo představit výrobek, kde by se materiály uplatnily jinak, než jak je jejich využití všeobecně vnímáno a zároveň aby byly zdůrazněny jejich charakteristické vlastnosti.
Celý rozhovor najdete na stránkách Czech Design
http://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/dvacet-let-designbloku-zpovidame-evu-eisler
